Stát, město: Rumunsko, Bukurešť Místo: Caraiman GPS Místa: 45.4157019N, 25.4909619E

Stručný popis: Bukurešť je hlavním městem Rumunska a říká se mu také Paříž východní Evropy. Z města cítíte sálat dnes již zašlou krásu tohoto kdysi impozantního velkoměsta. Nemalý vliv na vzhled města měly války, které na památkách a budovách zanechaly známky poškození až do nynějška jako připomínku starých časů.

TIP na cestu

ZobrazitV Rumunském Busteni nedaleko hory Caraiman najdete ubytování již od 230Kč/osoba/noc.

ZobrazitCena/výkon: Nádherné ubytování s výhledem na hory se snídání a s balkonem za 680Kč/osoba/noc.

ZobrazitZájezd: Krásný zajezd do rumunských hor za velmi rozumnou cenu 6590Kč.

„Je na tom něco magického odcházet na daleké cesty a vracet se zcela změněný.“
Kate Douglas Wiggin

O téhle zemi jsem dlouho snila, z nějakého důvodu mi prostě přišla naprosto neodolatelná a na mém “bucket-listu“ byla několik let. Možná to byla moje láska ke knihám a tajemnu a samotné pověsti o Drákulovi, možná to, že miluju nedotčenou přírodu, a ta je tu snadno k vidění. Když jsem se o tom zmínila rodině a kamarádům, většina lidí si klepala na čelo, že jsme blázni a že nás tam někde okradou a zabijí. Tahle xenofobní předpojatost mě absolutně rozčílila. Jak může člověk hodnotit něco, co v životě nezažil a kde nikdy nebyl. A tak jsme vyrazily na týden za dobrodružstvím a pro důkazy, že ne vždy je všechno takové, jaké se to na první pohled zdá být.

Celá cesta mě vyšla na necelých 9000,- na 7 nocí za osobu včetně letenky z Bristolu. Je zde levněji než v Čechách, stejně jako ve většině východoevropských státech. Zásadně jsme si vybíraly ubytování se snídaní v ceně, protože ze zkušenosti už víme, že za snídani v hotelu většinou utratíte méně, než když půjdete do kavárny. Samozřejmě je tu možnost vlastní stravy, pokud máte k dispozici kuchyňku.

Doprava

Letecky se dostanete přímým letem z Prahy do Bukureště s Českými aerolinkami a cena se točí okolo 4000,-. Pokud chcete levnější a nevadí vám delší cesta s přestupem, můžete letět se společností Lufthansa.

Po Rumunsku jsme cestovaly busy a hlavně vlakem. Jízdu ve vlaku miluji, takže jsem si to opravdu užívala. Na internetu jsem četla, jak je hrozná úroveň vagónů a jak je všechno špinavé a staré. A výsledek? Byly jsme vlastně docela příjemně překvapené. Interiér nebyl nejnovější, ale dal by se přirovnat k některým našim starším vlakům. Užijete si výhled na nádhernou krajinu, obzvláště pak třeba v Transylvánii. Spoje a ceny se dozvíte na stránkách cfrcalatori.ro. Můžete přepnout na angličtinu, pokud vám rumunština nebude vyhovovat. 🙂

Kuchyně

Místní kuchyně je mix balkánské se středozemní, takže vám spousta jídel bude připadat velmi povědomých. Některé z nich jsou například čevapčiči s bramborem, karbanátky nebo řízek. Co se týče alkoholu, dopřejte si zdejší pálenky, které jsou podobné naší slivovici, vína pěstovaná na zdejších vinicích a pivo, jedním z nejznámějších je například Ursus (toto slovo si zapamatujte, znamená medvěd a může se vám hodit, až půjdete navštívit zdejší divokou přírodu).

Bukurešť

V Rumunsku jsme přistály někdy navečer a náš původní plán byl se projít po večerní Bukurešti hned poté, co se ubytujeme a odložíme batohy (žádné kufry, kdo by se s tím chtěl táhnout a platit zbytečné peníze navíc 🙂 ). Nakonec to dopadlo tak, že jsme zabloudily do jedné z prvních hospod s venkovním posezením, kterou jsme našly, a místo slibované večeře jsme si daly pivko, jelikož už nevařili. Takže taková byla naše večerní kulturní náplň.

Druhý den jsme už odjížděly dál, jelikož nás hlavní město moc nelákalo, ale nechaly jsme si tam pár hodin, aby se neřeklo. Prošly jsme centrem, podívaly se na Palác Parlamentu, což je asi to nejzajímavější, co tu uvidíte, poté jsme pokračovaly okolo univerzity. Vyfotily si Vítězný oblouk. A to bylo vše. Byla jsem moc ráda, že jsme si nenaplánovaly více času, protože pro nás tu prostě nebylo nic k vidění.

Sinaia

Potom jsme naskočily na vlak a vyrazily do Sinaiy. Cesta trvala přes dvě hodiny a vyšla okolo 200,-. Jízdenky jsme kupovaly vždy na nádraží. Prý se s místními dá špatně domluvit, protože nemluví anglicky, ale neměly jsme žádný problém. Jazyk mi připomínal italštinu s východoevropským přízvukem. Paní nám veškeré informace ukázala na monitoru před tím, než je vytiskla, abychom si je překontrolovaly.

Do Sinaiy jsme vyrazily ze dvou důvodů. Jedním z nich byla návštěva zámku Peleš a druhým byl vstup do pohoří Bucegi. Po příjezdu jsme odložily batohy v hotelu a vyrazily na prohlídku Peleše, který jsme měly asi 5 minut chůze od ubytování.

Peleš

Zámek pochází z 19. století, byl postaven rumunským králem jako letní sídlo a skládá se z hlavní budovy a druhé menší, která se jmenuje Pelisor. Na stavbě tohoto sídla se navíc podílel český architekt. Před zámkem stojí dvě brány, které vás vítají ke vstupu do krásných zahrad obklopujících stavbu. Je opravdu unikátní, imponuje několika věžemi a celek je završen krásnou dřevěnou dekorací, která kontrastuje se světlou barvou budov. Vystoupáte sem po kamenném schodišti, které vás zavede na terasy, kde na vás shlížejí sochy významných osobností.

Interiér je přístupný veřejnosti, prohlídky jsou doprovázené výkladem průvodce a vstupné stojí 30 lei (1 lei ≅ 5,6 Kč). Zámek je i zevnitř ve skvělém stavu, zachovalý a udržovaný. Najdete zde sbírku brnění, keramiky, starobylých hodin a dalších předmětů. Pokud máte zájem, můžete navštívit i malý zámek, ten stojí 20 lei, ten jsme ovšem nenavštívily, ale předpokládám, že výzdoba bude podobná.

Návštěvu této kulturní památky určitě doporučuji, líbil se mi mnohem více než nejznámější a turisty nejvyhledávanější hrad Rumunska, kterým je Bran.

Večer jsme strávily v hotelové restauraci, kde jsme si konečně dopřály ochutnávku místní kuchyně.

Caraiman

Ráno jsme vstaly, jen co byla k dispozici snídaně (máme už takovou tradici být na snídani vždy jako první, asi ze strachu, aby nám ji někdo nesnědl :D), nadlábly jsme si břicha v bufetu, obuly pohorky, sbalily nějakou svačinu a vyrazily do hor.

Naší první zastávkou byl vodopád Urlatoarea, kam jsme, se strachem, že potkáme medvěda, na což vás upozorňuje hned několik značek před vstupem, vyběhly po celkem příjemném lesním terénu. Vedle kaskády starší lidé prodávali pití a další občerstvení. Asi se medvědů nebáli tak jako my. Potom, co jsme trochu nabraly dech a vyfotily pár fotek, jsme pokračovaly dál.

Naším dalším a hlavním cílem toho dne měl být Kříž hrdinů, který se nachází na vrcholu hory Caraiman. Nejhorší rozhodnutí, jaké jsem udělala, a zároveň jeden z nejlepších zážitků v mém životě.

Nikdy jsem po horách nelezla, ale říkala jsem si, že krom velkého kopce to tak hrozné být nemůže. To jsem se šíleně spletla! Hlavně, že jsem s sebou měla mapu hor. Po návratu na hotel jsem ji otevřela a zjistila, že stezka je nepřístupná v zimě, kdy je v horách ještě sníh, a my tam byly v březnu. Stezka má navíc několik úseků s varováním. No prostě výšlap pro profíky, ne pro začátečníky, jakými jsme my dvě.

Na začátku byla trasa relativně jednoduchá, ale postupně se terén zhoršoval, cesta byla těžší a méně přístupná, pouze jednu stopu široká, mokrá a pokrytá zbytky sněhu. Pod námi byl sráz do hlubin údolí, od smrti nás zachraňoval jen řetěz zabudovaný do skály vedle vás. Uvědomila jsem si, jak moc riskujeme, až když jsem viděla kříže, které stály podél cesty jako vzpomínka na lezce, které tato výprava stála život. Myslím, že jsem jich po cestě napočítala asi 10, a to jsme se nedostaly ani na vrchol.

Po cestě nás předběhl rumunský pár a upozornil nás na to, že bychom si měly pospíšit, protože se brzy začne stmívat a my musely slézt ještě nazpět dolů. Na vrcholu se nacházela jakási chatka, která pravděpodobně sloužila jako ubytování pro turisty, ale netušily jsme, zda je vůbec otevřená a pokud ano, zda by měli volno.

Po konverzaci s párem jsme ještě chvíli stoupaly směrem nahoru, ale nakonec jsme se rozhodly to vzdát se strachem, že bychom uvízly přes noc v horách nebo by se nám něco stalo kvůli špatné viditelnosti. Navíc nám docházely síly a cesta už byla opravdu extrémní.

Po cestě jsem celou dobu přemýšlela, jak je možné, že se na vrchol dostalo tolik turistů, včetně starších lidí a malých dětí. Pak jsem si všimla, že tam vede lanovka, ale ta nebyla funkční v tuto roční dobu.

Slezly jsme zpět do města bez úhony, jen úplně zmořené a vyčerpané. Nikdy jsem ještě nebyla tak šťastná, že jsem naživu, protože mě ještě nikdy od smrti nedělil jen malý nešikovný krůček, po kterém bych mohla ležet na kamenech v řece, která si pod námi s nezájmem šuměla tu svou melodii stále dokola.

Odměnou za tohle všechno mi ale byl neskutečný výhled na údolí, který bych jinak v životě neměla šanci vidět. A to mi za to všechno určitě stálo!

V horách se nachází ještě další zajímavost, a tou je Sphinx. Přírodní kamenný útvar, který svým tvarem připomíná Sfingu, je velmi navštěvovaným místem v těchto horách. A odsud by také měla vést jednodušší cesta na vrchol Caraimanu, o které jsem naneštěstí předtím nevěděla.

Jak pokračovala naše cesta a kam dál jsme se podívaly se dozvíš v pokračování tohoto článku.